Smuteční síň Týnec nad Sázavou













půdorys smuteční síně



půdorys objektu s wc u vstupu












situace – ideové řešení rozšíření hřbitova











autoři soutěžního návrhu:
Jan Světlík, Vojtěch Šedý, Filip Šefl, Jakub Hlaváč (Union.arch)

soutěžní návrh: 
2022

klient:
Město Týnec nad Sázavou


Návrh uspořádání hřbitova

Při opakovaném procházení týneckého hřbitova jsme se rozhodli navrhnout jeho rozvoj ve směru, který naznačujeme v úvodní anotaci. Hřbitov není tak rozlehlý, aby se smuteční síň umístěná v jeho středu pohledově neuplatňovala ze všech míst, což by - domníváme se - neprospělo. Stávající umístění síně nám připadá v mnoha ohledech správné, kompozičně i uživatelsky.

Rozvoj hřbitova směrem do navazujícího lesa vnímáme jako skvělou příležitost. Chtěli bychom nabídnout možnost volnějšího obsazení hřbitova v jeho zadní části a jeho skutečné prolínání s lesem. Samozřejmě rozumíme nutnosti oplocení. Také v částech hřbitova s rastrem hrobů bychom rádi prověřili možnost umístění alespoň několika solitérních listnatých stromů. Náš návrh úprav hřbitova nabízí možnosti současně oblíbených způsobů pohřbů i pohřbívání. V naší kompozici zahrnujeme všechny už vysazené stromy a až na výjimky nekácíme.

Pro pohřební setkání pod širým nebem vytváříme „lesní síň“ – je to prostor pod širým nebem, palouček jen lehce definovaný listnatými stromy. Ve velké ocelové nebo kamenné míse mohou pozůstalí pustit na vodní hladinu svíčku nebo vyjádřit vzpomínku jiným způsobem. Pohřeb může mít mnoho forem, od úplně neformálního setkání po tradiční obřad nebo bohoslužbu s liturgií.

To, že hřbitov postupně přechází v les, není samoúčelné. Zájem lidí o tradiční hroby dnes klesá. V Evropě, už i v Čechách (například v Praze v Ďáblicích) se objevují lesní hřbitovy, kde přímo v ploše lesa jsou rozptýlené urny a jako vzpomínka jsou umístěny jen malé cedulky - maličké pomníčky se jmény a krátkými vzkazy. Samozřejmě i v této části může být vymezený prostor pro klasické hroby. Míra klasického hřbitova a těchto nových forem pohřbívání je na začátku projektu otevřená - lesní síň bude taková, jak to budou místní lidé cítit. Každopádně ale charakter hřbitova jako prostor více členěný stromy, volně přecházející v les, bude mnohem více oblíbeným a navštěvovaným místem nejen pro pozůstalé.

Rádi bychom také navrhli nové umístění kolumbárií. Jde o úzký lineární přístřešek obklopený lesem. Kolumbária vytváří polo-uzavřené lesní nádvoří. Oblouk cestičky před kolumbárii lemuje dlouhá zídka s vrchní plochou z dřevěných latí - lavice, kde je možné posedět při vzpomínání. Samotná kolumbária budou stát na opěrné zídce, která umožní mírně zvednout terén a vytvořit v prostoru před nimi rovinu (svah o menším spádu).



Smuteční síň a zázemí

Umístění současné síně nám připadá velice vhodné - nevhodný je spíše její výraz, evokující velkou garáž. Když přemýšlíme o stavbě pro pohřeb, rozloučení - tedy o tom, jak mohou architekti sloužit truchlícím lidem, tušíme, že architektonické vyjádření má být pokud možno jemné. Pozůstalí na pohřeb nepřicházejí za senzací, nepřicházejí kvůli skvělé architektuře. Nehledáme tedy žádná velká gesta, žádné rozporuplné motivy, nic záměrně trýznivého, žádný konkrétní figurativní příběh. Na druhou stranu to nemá být stavba triviální, má to být více než utilitární krabice. Hledáme tedy nadčasovou, důstojnou kompozici - proporčně příjemnou, která není módní, ale evokuje v nás představy staveb spjaté s naší společnou kulturní pamětí. Hledáme, jak stavět úsporně, ale zároveň tak, aby vznikla stavba krásná - i po 30 letech používání.

Pracujeme s kompozicí dvou různě velkých sloupových portiků, které podepírají střechy objektů. Obě střechy zároveň leží jednou stranou na hřbitovní zdi, která je propojuje. Je to reminiscence na historické kostelíčky na hradbách nebo stavby, které byly navázány na zdi v krajině. Sloupy jsou jednoduché, mírně konické (typizované sloupy ze sortimentu jihočeské sloupárny Majdalena). Na sloupech jsou jednoduché dřevěné rámy střech, tradičně čepované. Zdivo obou objektů je lícové - vnější vrstva z kvalitních klinkerů, vnitřní strana jen z obyčejných plných cihel - obílených (světle lazurovaných, aby se nešpinil povrch). Kombinací obou typů cihel dosáhneme výrazné úspory (klinkery na obě stavby v celé tloušťce zdí by stály skoro milion korun, takto to bude o 60% méně).

Samotná síň je parafrází kamenné rotundy - v našem případě na půdorysu kapky, v jejímž severním cípu je jediné veliké okno, vpouštějící dovnitř měkké rozptýlené severní světlo. Žádné ostré stíny, žádné oslnění, ale živý, rozechvělý obraz přilehlého lesa. Portikus vybíhá ze síně, tvoří vstupní prostor a po pravé straně vytváří kryté místo ohraničené samotnou síní a koutem hřbitovní zdi - pobytová krytá „loggia“. Předpokládáme, že během větších pohřbů zejména v letním období mohou být všechny dveře do loggie otevřeny. Lidé, kteří se nevejdou dovnitř do síně, se mohou účastnit v tomto prostoru. Také před a po pohřbu bude toto místo útočištěm, částečně ohraničeným prostorem, poskytujícím určitou míru soukromí. Umístění síně je také velice příhodné z hlediska dopravy. Pohřební vozy mohou přijet k severním dveřím vně hřbitova a nemusejí vjíždět do prostoru hřbitova mezi účastníky pohřbu. Těmito dveřmi bude také vynášena po rozloučení rakev. Ostění je u těchto dveří symbolicky obráceno opačně než u ostatních dveří - jsou to dveře, kterými se „odchází“, proto je radius ostění zevnitř - naznačuje směr ven. Ostatní vstupy mají tuto jednoduchou profilaci ostění zvenku - jsou to vstupy, portály.  

Druhým menším objektem je hřbitovní toaleta s krytým vstupem, nástěnkou, lavičkou. Z vnější strany hřbitova tvoří niku pro kontejnery na hřbitovní odpad, aby nemusely stát volně v ploše parkoviště.